Rodina má dvě děti, dívku a chlapce. Narození druhého miminka zničilo idylu péče rodičů o starší sestru. Nyní všechna láska a péče patří bratrovi, což způsobuje spalující žárlivost a pocit nespravedlnosti. V reakci na pokusy o navrácení matčiných dispozic matka dívce vyčítá zbabělost, nevšímavost k miminku a trvá na zodpovědném chování dospělého. Ale je to dítě a bytostně potřebuje mateřské teplo a lásku. Rodičovská diskriminace vytváří u dcery vysokou míru úzkosti a smíšené zkušenosti. Na jednu stranu je rozhořčená, obviňuje matku ze zrady, na druhou je prodchnuta pocitem vnucené viny. Dívka se považuje za zločince, nejasně cítí touhu zbavit se svého bratra úplně. Když se lekne, projevuje k němu přehnanou péči, někdy miminko obejme tak pevně, že přestane dýchat...

Nevědomá psychická obrana „reaktivní formace“ je přeměna zakázaného v jeho opak. Nenávist k bratrovi je nejstarším dítětem popírána a vytlačována z vědomí, intuitivní pocit spáchání zločinu je kompenzován demonstrativním projevem lásky. Ale hlavní prioritou je získat ztracenou přízeň svých rodičů, a proto je dívka připravena stát se dospělou. A ona se stává, kopíruje chování své matky, její řečové vzorce, intonace. Rodiče ji povzbuzují pro její zodpovědný přístup k podnikání a zdravý rozum, který postupem času posiluje nový model chování. Dcera nyní přesně ví, jak dostat, co chce, a stále důkladněji se vžívá do role druhé matky. Ze všech sil se snaží dělat správnou věc, protože to od ní dospělí očekávají. Získání nového postavení v rodině poskytuje nejstaršímu dítěti řešení dvou problémů najednou, z nichž prvním je žárlivost. Na nejmladšího přestává na rodiče žárlit, protože už není dítě, čímž bývalá soutěž zastarává. To přináší úlevu a uvolňuje pocit viny za tajnou touhu zbavit se miminka. Druhý problém spojený se ztrátou pozornosti rodičů je také vyřešen, dívka je pochválena a dostává se jí dlouho očekávaného uznání. Poté, co se stala puberťačkou, zralá na svá léta, se občas cítí inteligentnější než její matka a takové přirovnání jí zjevně lichotí. Tak se postupně tvoří „syndrom velké sestry“. V podstatě jde o výsledek nevědomé strategie přežití, kdy je pro uspokojení dětských potřeb nutné rychle dospět. Zdálo by se, že na takovém výsledku není nic špatného, ale není to tak úplně pravda.

 

Zápletkou popsaného vztahu rodič-dítě je manipulace. Dcera uzavře nevyslovenou smlouvu s matkou, vyzvedne si klíče od její duše. Tento model komunikace se přenese i do vztahů se všemi ostatními lidmi. „Bash on bash“ se stává obvyklým pravidlem života. Když si takoví lidé zvykli na představu autoritativního vševědoucího, vypadají jako nesnesitelní nudi. Někdy z toho prostě bolí zuby z jejich „správnosti“. Pokud budeme fantazírovat o budoucnosti naší hrdinky, můžeme předvídat vážné problémy v jejím osobním životě. Její přístup k mužům bude arogantní, nadále bude hrát roli maminky. Ale ve skutečnosti v ní žije dítě, které nikdy nedostalo prostou rodičovskou lásku. A tento její infantilní aspekt určí touhu najít si partnera-otce. Máme neřešitelný rozpor: žena hledá zralého a soběstačného muže a snaží se ho podřídit své „mateřské“ vůli a udělat z něj malého chlapce. A naopak, když k sobě přitahuje infantilní přísavky, beznadějně touží po „skutečném muži“. Zmínili jsme dohodu se světem, kdy si člověk kupuje svou loajalitu tím, že se zavazuje být korektní. Dodržování zákonů se tedy pro takového manipulátora stává „posvátnou krávou“. Ve snaze být extrémně zodpovědný požaduje přesně totéž od ostatních. A to ho doslova programuje, aby byl zklamán lidmi, protože žádný z nich si není vědom „tajné dohody“. Chovají se jinak, jako by byli živí a ne bezhříšní, a to způsobuje, že náš „spravedlivý“ člověk je spravedlivě rozhořčen. Označuje je posledními slovy, obviňuje je z nečestnosti, zdá se, jako by byl ze všech stran obklopen nezodpovědnými idioty. Žít mezi zlými lidmi je nezáviděníhodný úděl, ale je všechno tak jednoduché? Ve skutečnosti takový „osvícený“ dostává při komunikaci s „chudými“ tvory kolosální dividendy, na jejich pozadí vypadá grandiózně. Čím více idiotů kolem něj, tím vyšší stupeň jeho vlastní velikosti. Existuje tedy zvláštní typ osobnosti „zákonného občana“, misantropa, který doživotně trpí z nedůstojného prostředí a který to také stejně potřebuje. „Včely proti medu“ je motto některých z nás, kteří jsme upřímně ztraceni ve třech borovicích.

 

 

Články psychologa Dmitrije Muntyanova